Jan Žižka z Kalicha

(okolo r. 1360 – 11. 10. 1424)

O slavném husitském hejtmanu Janu Žižkovi (jenž se v dobách svého mládí psal po rodném Trocnově, později jako "hajtman táborský", od r. 1422 pak po hradu Kalichu) existuje až do doby, kdy se stává ústřední postavou českých dějin, jen velmi málo věrohodných informací. Narodil se v rodině chudého trocnovského zemana jménem Řehoř či Jan; kdy, není de facto známo – datum 1360 je natolik spekulativní, že lze sotva hovořit byť i jen o vědecky podložené hypotéze. Jako velmi mladý přišel Jan o oko. Eneáš Silvius Piccolomini, odpůrce husitů a pozdější papež Pius II., ve svém tendenčním, avšak z dokumentárního hlediska důležitém spise Kronika česká zaznamenal o této události dvě protichůdné informace: podle první z nich přišel mladý Žižka o oko při chlapecké hře, podle druhé "ve statečném boji". Četné pozdější fiktivní portréty Žižky ani neprozrazují, o které oko se vlastně jednalo. Průzkum tzv. čáslavské kalvy v roce 1981 (viz dále v textu) nicméně ukázal, že se jednalo o oko levé a že příčinou jeho ztráty bylo velmi těžké zranění, způsobené ještě dítěti nějakou sečnou zbraní. Pachatel hrůzného činu i okolnosti, za nichž k němu došlo, zůstanou zřejmě navěky zahaleni rouškou času; někdy se spekulovalo o souvislosti s mocným rodem Rožmberků, který choval Žižka vždy v obzvláštní nenávisti. Janovo zranění bylo životu nebezpečné a natrvalo zohyzdilo jeho tvář.

Tato otřesná zkušenost také jistě negativně poznamenala jeho charakter i pohled na svět, jak o tom svědčí dochovaná svědectví o některých jeho krutých skutcích z období husitských válek. Žižkovi rodiče i Jan sám byli chudí; ač o něm víme z této doby víme jen velmi málo – snad jen to, že byl dvakrát ženat (obě manželky se patrně jmenovaly Kateřina) a jedním z jeho dětí byla dcera neznámého jména –, usuzuje se, že ještě do konce 14. století přišel prakticky o veškerý majetek, což jej přivedlo mimo zákon: stal se členem tlupy jakéhosi zemana označovaného jako Matěj vůdce. Když však byli členové tlupy pochytáni a potrestáni na hrdle (již zmíněný Matěj byl popraven v Českých Budějovicích r. 1409), Žižku král Václav IV. (!) amnestoval a nabídl mu místo u dvora. Žižka tedy musel vykonat nějaký záslužný čin, o němž nemáme informaci. Lze se však domnívat, že Žižka patřil k té české a moravské šlechtě, která se r. 1394, při prvním zajetí krále Václava IV., postavila na královu stranu a škodila Rožmberkům (k této straně patřil ostatně i proslulý moravský válečník Jan Sokol z Lamberka, s nímž se Žižka dobře znal). Tak či tak za léta bojů, o nichž nejsme prakticky informováni, načerpal Žižka řadu zkušeností, které uplatnil později za husitských válek. Na jaře r. 1410 přijal nabídku Jana Sokola z Lamberka a zúčastnil se v jeho korouhvi na straně Poláků bitvy u Grunwaldu, která ukončila mocenské postavení řádu německých rytířů v Evropě. Poté se vrací do Prahy ke dvoru a nasává plnými doušky husitské učení. Zda se znal s mistrem Janem Husem či zda chodil na jeho kázání v Betlémské kapli, nevíme; je to však dost pravděpodobné.

Po pražské defenestraci v červenci 1419 odchází Žižka do Plzně, kde doufá v založení centra husitství. I zde, podobně jako předtím v Praze, je však téměř nemožné dojít k názorové jednotnosti a jsme svědky četných, někdy krvavých střetnutí. Jedním z nich je i bitva u Nekměře, první Žižkova bitva za husitských válek, kdy zároveň poprvé úspěšně použil taktiku vozové hradby. Nakonec na jaře 1420 opouští Žižka v doprovodu několika desítek mužů, žen a dětí Plzeň, aby se stal spoluzakladatelem husitského města Tábor. Při tomto přesunu je však houf asi 400 civilistů zaskočen mnohem silnějším oddílem těžké jízdy, tzv. "železných pánů". Jejich přesný počet není znám, lze hovořit o 700 – 2.000 jezdců. Slavná bitva u Sudoměře, svedená 25. března 1420, v níž dokázal Žižka nápor nepřátel odrazit, je nejkrásnějším dokladem jeho vojenského génia. O to výmluvnějším, že při přepočtu poměru sil je nutné podotknout, že jeden "železný pán" vydal v bitvě za několik pěšáků. Král Zikmund, de facto neschopný dosednout na český trůn, uspořádal proti Čechám křížovou výpravu. Tu však 14. července 1420 v bitvě na vrchu Vítkově Žižka porazil (zásadní roli zde sehrálo technologicky novátorské opevnění označované jako "sruby", které o rok později Žižka použil i při stavbě svého hradu Kalicha). V době před bitvou dospěli husitští ideologové k nosnému husitskému programu, tzv. "čtyřem pražským artikulům". Jejich výklad však zůstal vždy nejednotným; názorová fragmentárnost byla vůbec od samého počátku ústředním problémem husitského hnutí, a svého vyvrcholení dosáhla bitvou u Lipan v r. 1434. Žižka, ač zcela nesmiřitelný v hájení programu čtyř pražských artikulů, byl ideově spíše mužem středu. Svědčí o tom i jeho přímá účast na vyhlazení pikartů (krajně levicového křídla táboritů) v r. 1421.

Počátkem června 1421 obléhal Žižka jihočeský hrad Rábí. I přes dobytí hradu pro něj tato akce měla katastrofální následky, neboť zde úderem nějakým tupým předmětem na své dosud vidoucí oko úplně ztratil zrak (a pokud po tomto zranění ještě něco viděl, tak maximálně nějaké obrysy). Je dokladem nesmírné Žižkovy tvrdosti – k sobě, ale i k druhým – že již za dva měsíce se odvážil vydat na další válečné tažení. Předpoklady katolické strany, že slepý Žižka je z dalších bojů vyřazen, se nesplnily (zrak mu při řízení válečných operací "nahradil" patrně hejtman Jan Hvězda z Vícemilic). V lednu 1422 rozdrtil Žižka u Kutné hory druhou protičeskou kruciátu a triumfoval i v dalších bitvách, zpravidla svedených s těmi frakcemi husitského hnutí, které považoval za odpadlíky. I přes nepřetržitou sérii vítězství to byla Žižkova tvrdost a nesmiřitelnost, která jej udržovala v určité politické izolaci.

Do jisté míry zklamán i Táborem, zakládá Žižka v dubnu 1423 v Německém Brodě Nový Tábor. Možná právě zde a v této době vzniká vojenský řád, jehož autorství historici všeobecně přisuzují Žižkovi. Po skvělém vítězství nad pražany v bitvě u Malešova 7. června 1424 je vojevůdce rozhodnut dobýt i Prahu, avšak kněz Jan Rokycana jej nakonec usmiřuje. Konečně je mezi husitskými frakcemi – alespoň dočasně – nastolena jednota a Žižka stane v čele mohutné výpravy proti Albrechtu Rakouskému. Avšak právě na této výpravě, při obléhání hradu Přibyslavi, dne 11. října 1424 umírá.

Příčina Žižkovy smrti není známa; snad se jednalo o celkovou otravu krve v důsledku infekce. Podle nejistých a navzájem si odporujících zpráv byly Žižkovy ostatky pohřbeny v Čáslavi a v průběhu následujících staletí byly podnikány pokusy o jejich nalezení: ať už za účelem uctívání či naopak zničení. 21. listopadu 1910, při rekonstrukci děkanského kostela Petra a Pavla v Čáslavi, byla v zazděném výklenku nalezena hromádka lidských kostí. Největší pozornost upoutala horní část lebky, tzv. čáslavská kalva, o níž se pak po léta vedly spory o tom, zda je – či není – autentickým pozůstatkem Jana Žižky. Rozsáhlý interdisciplinární průzkum, prováděný v sedmdesátých letech 20. století týmem Prof. MUDr. Emanuela Vlčka, DrSc., konečně v r. 1981 s velmi vysokou pravděpodobností potvrdil status čáslavské kalvy jako autentického pozůstatku Jana Žižky. Závěry se přitom opíraly zejména o antropologický nález na obou očních bulbech, který dobře koresponduje s historickými skutečnostmi o Žižkovi známými a u něhož nelze předpokládat četnější výskyt ani v několikamiliónové populaci.